|
|
|
|
|
||||||
Menší rostlina, nesoucí název po anglickém sběrateli rostlin, pochází z jihu čínské provincie Sečuan a Yunnan (s menším výskytem ve východním Tibetu a údajně i ve Vietnamu), kde roste epifytně na stromech nebo jako litofyt na skalách v horských lesích, ve výškách od 800 do 2150 metrů.
Zde jsou (Yunnan -1600 m) letní denní teploty zhruba 23 - 25°C a noční 14 - 17°C, zatímco během zimy nezřídka klesají v noci do okolí 5 °C s denním nárůstem na 17 - 18°C. Srážky jsou maximální během léta a naopak v zimě jsou téměř neznatelné, ale rostliny přesto mají vláhy dostatek z celoročně přítomné vysoké vlhkosti vzduchu, která jen málokdy vybočuje z rozmezí 70 - 80%.
Tento malý druh má mnoho dobře vyvinutých, dlouhých, masitých, holých, plochých kořenů, ze kterých vyčnívá jen velmi krátký (do 1 cm) stonek, nesoucí protáhle elipsovité, ostré listy o rozměrech 7,5 x 2,5 cm, které jsou v oficiálním popisu definované jako "opadavé během kvetení", ale toto se v kultuře téměř nikdy neděje. Květenství je obloukovité nebo převislé, jednoduché - nevětvené, někdy cik-cak vlnité, dlouhé až 20 cm, ale většinou kratší, nesoucí 1 - 3 vonící (jako květy pomerančovníku?), současně otevřené květy s výrazně tmavším pyskem, velké 4 cm. V přírodě vykvétá během jara.
Rostlinu je možno zaměnit s P. honghenensis, která má zhruba poloviční délku květenství, nesoucí 4 - 6 květů s protáhlým středovým lalokem.
Kultura je podobná jako pro většinu ostatních druhů tohoto oblíbeného rodu. Pouze umístění jsem zvolil odlišné a to co nejblíže bočnímu sklu, kde během topné sezóny v noci více táhne od okna, aby rozdíl denních a nočních teplot byl co největší.
A je pravda, že květy jemně voní, ale nemohu určit jak. Asi to bude tedy "ten pomerančovník".
Synonyma: Kingidium wilsonii 1996; Phalaenopsis minior 1988; Polychilos wilsonii 1982.
